Když sytý hladovému nevěří

K napsání těchto řádků mně vedla úvaha, nakolik toho moudrého – jak předpokládám od našeho státníka, prezidenta Václava Klause – se dozvím , co  řekl při své třídenní návštěvě severních Čech. Regionu, především Šluknovského výběžku, který dal o sobě pěkně hlasitě slyšet, v jakém se nachází stavu, zásluhou nezaměstnanosti a přílivem nepřizpůsobivých občanů. Probírala jsem se v těch dnech,  zleva, zprava veřejnoprávními medii, poslouchala rozhlas i TV. 
V úvodu je třeba dodat, že na inkriminovaná místa až dramatických nepokojů naše hlava státu nedorazila. Místem setkání byla totiž města podstatně klidnější,  která prošla od jeho poslední návštěvy výraznou proměnou k lepšímu, jak poznamenal  Václav Klaus při okušení žateckého piva.   Leč i zde se nevyhnul mnohdy záludným otázkám veřejnosti, týkající se nejpalčivějšího problému místních občanů s těmi nepřizpůsobivými. Cituji: „Co si myslíte o lidech, kteří raději pobírají sociální dávky, než aby pracovali?“- ptal se jeden z účastníků setkání za hlasitého potlesku přítomných. „Já si myslím asi totéž co vy, k tomu ani není moc co dodat,“ odpověděl Klaus a já předpokládám, že přitom zdvihl významně své obočí. „Rozumná sociální politika pro ty, kteří pomoc skutečně potřebují, je namístě. Musí to ale opravdu být naprosto výjimečná situace. Ale naše sociální politika není touto politikou, naopak je příliš štědrá a samozřejmě umožňuje některým lidem žít ze sociálních dávek, které jsou vyšší než minimální mzda. Stručně tedy takto. Sociální politice říkám ano, ale naší, myslím, že ne. Není přece možné brát vyšší dávky než je minimální mzda!“ – dodal přísně Václav Klaus.
Protože jako poslankyně se touto problematikou zabývám už řadu let –  s bohatou  znalostí života lidí v regionech –  možná nezaškodí říci  veřejnosti – co je vlastně minimální mzda?
Ta má ve vztahu k zaměstnancům a zaměstnavatelům dvě základní funkce, jejichž  úkolem  je docílení její vyvážené výše – jak z pohledu zaměstnance tak i zaměstnavatele:
-  sociálně ochranná funkce minimální mzdy má ochránit zaměstnance před chudobou a umožnit mu žít na úrovni skromné hmotné spotřeby a sociálních kontaktů. Zaměstnavatelům má ochranná funkce minimální mzdy zajistit základní rovné podmínky mzdové konkurence (zabránit mzdovému podbízení domácích i zahraničních pracovních sil).
-  ekonomicko – kriteriální funkce minimální mzdy vytváří předpoklady  pro příjmovou  motivaci občanů k vyhledávání, přijetí  a vykonávání pracovní činnosti, tj. pro zvýhodnění zaměstnanců  prostřednictvím pracovního příjmu vůči osobám se sociálním příjmem. Pro zaměstnavatele představuje minimální mzda nejnižší úroveň nákladů na mzdy zaměstnanců.  Zde je nutno také dodat, že mzda, plat a odměna z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr nesmí být nižší než minimální mzda. Minimální mzda je tedy nejnižší přípustná výše  odměny,  kterou je povinen zaměstnavatel poskytnout za práci zaměstnanci.
Kolik činí minimální mzda V ČR?
- 48, 10 Kč/hod. odpracovanou zaměstnancem
- 8 000 Kč/měsíc pro zaměstnance odměňovaného měsíční mzdou při týdenní pracovní době 40 hodin
- 90 % z minimální mzdy (tj. 7 200 Kč, resp. 43, 30 Kč/hod.  v případě, že jde o první pracovní poměr zaměstnance ve věku 18 až 21 let, a to po dobu 6 měsíců od dne vzniku pracovního poměru
- 80 % z minimální mzdy (tj. 6 400  Kč ) v případě, kdy jde o mladistvého zaměstnance
- 75 % z minimální mzdy (tj. 6 000 Kč, resp. 36, 10  Kč/hod. , kdy  jde o zaměstnance , který je poživatelem důchodu pro invaliditu prvního nebo druhého stupně
- 50 % z minimální mzdy (tj. 4000 Kč, resp. 24,10 Kč/hod. ) v případě , kdy jde o zaměstnance , který je poživatelem invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně nebo mladistvého zaměstnance, který je invalidní ve třetím stupni  a nepobírá invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně.

Tolik z nařízení vlády 567/2006  v  o minimální mzdě  a o nejnižších úrovních zaručené  mzdy v platném znění zákoníku práce. Od ledna 2012 by však mělo dojít, podle ministra práce a sociálních věcí,  k navýšení  minimální mzdy z dnešních 8 000 na 8 400 až 8 500 Kč měsíčně. Současně s tím by se měly zvýšit i úrovně tzv. zaručené mzdy, tedy minimální tarify pro jednotlivé skupiny prací. 
V tuto chvíli jsem zpět u otázek a budou další. Jsme opravdu s tou minimální mzdou schopni vyžít? V letošním roce, ale zejména v tom příštím 2012 a eventuálně těch dalších, když se nás všechny doslova řítí  zdražení doslova všeho ze všech stran?
Jsme schopni vyžít se 48,10 Kč/hod. odpracovanou zaměstnancem  a s 8 000 Kč/měsíc pro zaměstnance při týdenní pracovní době 40 hodin?  Podle mého a mých blízkých, známých a řady dalších lidí, které jsem oslovila – nikoliv! Tomu také odpovídají  sociální dávky, které však na rozdíl od minimální mzdy možnost a nutnost přežití zohledňují.
Teď mi dovolte další otázky. Kolik procent obyvatelstva v produktivním věku pobírá právě tuto opravdu minimální mzdu a proč nedosáhne na vyšší příjem? Přitom se mnohdy, jak jsem se sama přesvědčila, jedná o kvalifikované lidi s odpovídajícím, ba dokonce  i s vyšším  vzděláním. To opravdu nemají na lepší pracovní pozici? Nebo je to tím, že lépe placené pozice zaměstnavatelé nenabízejí – nebo je mají jen pro své známé či vyvolené? Či je to tím, že pracovní místa v ČR jsou poptávkou pracovního  trhu  zcela a úplně zaplněná nebo už obsazená? Nebo je to tím, že zaměstnavatelé zařazují pracovní pozice jinak než by měli? Odpovědi neznám a nevím, zda se někdo těmito pracovně – právními vztahy zabývá. Odpovědět na ně by bylo zřejmě zajímavé.
A dále -  nebylo by vůbec pro celý systém jednodušší, kdyby institut minimální mzdy byl schopný pro rodinu zajistit existenční minimum? Tuto myšlenku rozvedu dál. Institut minimální mzdy dává totiž zaměstnavateli možnost uplatnit relativně malé náklady na pracovní sílu. Z tohoto hlediska bych snahu současného vedení státu o co nejnižší hranici této mzdy chápala.
Co z toho vyplývá? Co nejvíce minimálních mezd při vytváření určitých hodnot (výrobků, služeb) s co nejnižšími náklady znamenají co nejnižší odvody do „společné kasičky“ (státního rozpočtu).  Zaměstnavatel takto získává více zisku, ale to „více“ známe i zde  své pappenheimské při postupu jak „úspěšně“ zdanit  -  přinese v konečném výsledku pro stát, státní rozpočet podstatně méně!! A když k tomu stát, jako „dobrý hospodář“ přidá snížení daní, ( rovnou daň),  eventuálně jejich zastropování – a máme systém, který u nás v současné době funguje!
Neměl by se tedy pan prezident raději ptát, proč jsou v naší zemi výdaje na život rodiny na úrovni Evropské unie i vyšší, ale naše příjmy, např. ve srovnání se sousedním Německem - jsou až čtyřnásobně nižší? Přitom zdaleka – zatím – nejsme tak „ nekvalifikovaní“ , jak se o nás,  ještě v 90. letech hovořilo, prostřednictvím našich tehdejších představitelů. Pokud by naše příjmy byly srovnatelné s těmi „evropskými“, tak bychom možná zjistili, že se zaměstnání a produktivní práce, fyzická i duševní,  náležitě vyplatí.
A jsme opět u otázek. Čím to je, že jsme v takovém srabu?  Pominu – li některé už obecně známé kauzy  - je produktivita našeho hospodářství opravdu po dvaceti letech od sametové revoluce tak nízká? Nebo naši zaměstnavatelé jsou už tak nenasytní, že musejí držet naše platy „při zemi“, aby jejich zisky byly rok co rok stále vyšší? 
Najít cestu ven z tohoto marasmu nebude snadné, pokud vůbec bude možné. Poučit bychom se však mohli z historie, kdy například  Karel IV, známá to osobnost našich dějin věděl, že když jeho poddaní budou mít co jíst, nebudou se mu bouřit. Proto byl  také  schopný se s nimi o svůj „zisk“  podělit při stavbě hladových zdí. Jsem ale poněkud v rozpacích, zda něčeho takového jsou schopni  naši zaměstnavatelé, prezentovaní současnou vládou.

Ing. Vladimíra Lesenská
poslankyně PS PČR