12.08.2021 16:16
1. Co považujete za nejpalčivější problém sociálních služeb?
Z pohledu klienta je to jednoznačně nízká kapacita jak terénních, tak pobytových nebo odlehčovacích sociálních služeb. Občas je problém získat informace, kde občané mohou o pomoc v této oblasti požádat, případně kde získat informace o poskytovaných službách a možnostech jejich využití.
Z pohledu poskytovatele sociálních služeb je to v současné době problém s personálním zajištěním a financováním. Navíc je na jednotlivých krajích potažmo obcích, jak se k zajištění sociálních služeb pro rodiny a pro seniory ve svém území postaví.
2. Považujete systém financování sociálních služeb za dlouhodobě udržitelný, efektivní a reagující na skutečné potřeby klientů sociálních služeb? Pokud ne, jak současný systém změnit?
Ve velkých i středně velkých městech sociální služby včetně financování jsou schopné fungovat. Problém je ve venkovských lokalitách, kde kumulace případných klientů není velká a poskytovatelé tak musejí ke své odborné práci a jejímu finančnímu zajištění řešit i náklady na dopravu a náročnost logistického zajištění služby v poměrně rozsáhlejším území než ve městech. Města mají i tu výhodu, že klient případně může celkem jednoduše za službou přijet městskou hromadnou dopravou. Ve venkovských oblastech se špatnou dopravní obslužností tuto možnost klient většinou nemá a pokud dopravu nemá možnost zajistit ani rodina, zůstává závislý na dojezdových možnostech potřebné sociální služby.
3. Jaké spatřujete hlavní příčiny toho, že v České republice nebyl dosud nastaven fungující systém dlouhodobé péče?
Dlouhodobá péče je v našem zákonodárství zakotvená poměrně krátkou dobu a tím nejsou zažité její možnosti. Dlouhodobou péči může „napsat“ nemocniční zařízení při propouštění pacienta z péče nebo při jeho ošetření v nemocnici, pokud lékař dojde k závěru, že jiné řešení nepřipadá v úvahu a rodina je schopná tuto dlouhodobou péči zajistit za případné spolupráce s poskytovateli zdravotních a sociálních služeb. Podle mých osobních zkušeností tuto dlouhodobou péči nemůže zajistit obvodní lékař, ten může případné pečující osobě vystavit poukaz na klasické ošetřování člena rodiny. Takže pokud nemocnice tuto variantu rodině nenabídne, nelze ji následně s obvodním lékařem vyřešit a nemocnice nemá možnost ji vystavit zpětně. Nemocnicí řešená dlouhodobá péče je na tři měsíce a poté musí pečující osoba i tak hledat další řešení. Pečující osoba neztrácí svůj pracovní poměr a vrací se po ukončení péče na svoji pracovní pozici.
Pokud Vaším dotazem byla myšlena třeba i několik let trvající péče o rodiče ve stáří nebo o postižené děti, tak tam je problém ještě větší, pokud je péče nutná celodenně. Pečující osoba v tomto případě o svoji práci přichází a je závislá většinou na státních dávkách, a to mnohdy i v tom případě, že je v pomoci zapojená a funguje celá rodina. Navíc jsou to již lidé, kteří patří do věkové kategorie 50+. V okamžiku, kdy péče končí, musí pečující člověk hledat novou práci a je pro něho náročné zapojit se zpět do pracovního procesu. Pro potenciálního zaměstnavatele je to člověk, který ztratil souvislosti s vývojem své odbornosti a mnohdy je problém i pracovní tempo, směny a další podmínky pracoviště.
Pokud o své postižené děti nebo nemohoucí rodiče pečuje rodina, potřebuje zajistit i pomoc s touto péčí a ta není vždy dostupná, ale to jsem již zmiňovala v předcházející odpovědi.
4. Považujete za správné, aby rodina participovala na úhradě sociálních služeb, jak je to běžné v západoevropských zemích?
Většina rodin již nyní na úhradách sociálních služeb participuje. Příspěvek na péči s nízkým starobním důchodem většinou k financování sociálních služeb nestačí. Toto konstatování se týká hlavně pobytových služeb, pokud nejsou alespoň částečně dotovány z obecních nebo krajských rozpočtů, tj. pokud nejsou financovány zřizovatelem.
5. Myslíte si, že je podpora neformálních pečujících ze strany státu dostatečná?
Jak kdy, jak v kterém území a v které oblasti péče. Není adekvátně vyřešeno, co se stane s osobou, o kterou se musí někdo postarat, když sama pečující osoba onemocní nebo musí být hospitalizovaná. Takto pečující se dostávají do poměrně velkého psychického tlaku i přes skutečnost, že mají podporu a pomoc celé rodiny. Pečující osoba se stává závislou. V těchto okamžicích vidím největší mezery v pomoci státu a nejedná se jen o financování.
6. Nedávný průzkum, který realizovala APSS ČR společně se SMO ČR a SMS ČR, potvrdil nedostatečné kapacity terénních a ambulantních služeb. Jaká řešení navrhujete k podpoře rozvoje těchto sociálních služeb?
Ve všech pracovních oblastech je největší motivací mzda – finanční zajištění. Pro dostatečné množství pracovníků v této oblasti je tudíž nutné jejich mzdové zajištění. Aby toto mohlo být navýšeno, je na druhé straně potřebné navýšit poptávku ze strany klientů a hlavně zajistit, aby klienti měli dostatečné množství finanční prostředků na nákup všech těchto služeb, pokud nejsou zajištěné jiným způsobem, např. zdravotním pojištěním. Je otázkou výše a využití příspěvku na péči, ale i způsob komunitního plánování sociálních služeb.
7. Jakou roli by mohl či měl hrát v sociálních službách ČR soukromých sektor?
Soukromý sektor může doplnit základní síť poskytovatelů sociálních a zdravotních služeb a navýšit jejich nabídku. Je otázkou pro jak majetnou klientelu.
Vlaďka Lesenská
